Nesnášenlivost kritiky aneb "Vsugerovaná dokonalost"

Představte si umělce, který něco vytvořil. Na své dokonané dílo je pyšný, neváhá se jím chlubit, vyprávět o něm, básnit o něm všem lidem, propagovat jej ... A odevšad se na dotyčného umělce snáší chvála. On je spokojen, ego je pohlazeno, všechno v pořádku. Avšak pak přijde někdo, komu se dílo nelíbí, nebo k němu má určité výhrady, připomínky, má nápady, jak dílo vylepšit. Zkrátka cokoliv, co by se týkalo díla v jiném smyslu slova, než by byla pochvala. A umělec začne být podrážděný. Jelikož on je ten, kterému, byť jen jediné kritické slovo, vadí. Nedokáže totiž přijímat nic jiného, než pochvaly - proč taky, jen to ho dělá veselým, plným radosti, při kritice by se musel zamyslet.


Přitom největším "nakopávačem" k další práci a motivaci (a též zlepšení se) je právě kritika. Je to jednoduchý vzorec, nedokážete ji přijmout, neposunete se dále. Je samozřejmě jasné, že motivací nebudou věty typu "Máš to hnusně./Děláš to blbě." Pořádná kritika by měla mít hlavu a patu, protože říct, že je něco "hnusné" je lehké. A co je nadále důležité - většinou se bude jednat o subjektivní pohled kritika. Nemusí to tak být vždy, ale jedná se o nejčastější případ. Dobré by bylo například začít: "Podle mého názoru je toto dílo takové a makové, protože ..." a uvést důvody, případně, pokud dané problematice rozumím, tak poradit co a jak. Kritizovaný si to buď k srdci vezme ... nebo vás pošle někam. V tom horším případě.
Například na facebookových stránkách o kreslení (dodávám, že se jedná o skupiny s kreslením na "vyšší" úrovni) se setkávám s tím, že mnohdy děti do 14 let (ano, čtete správně) přidají jednoduchou kresbu, kterou vytvořily ani ne za 10 minut. První, co je napadne, přidat to do těchto skupin s vidinou velkých pochval, a aby toho nebylo málo, u popisku k danému obrázku je dodána věta "A kritiku neberu.", nebo naopak "Vím, že je to hnusné." Přitom si neuvědomují, že si rovnou pod sebou řežou větev. A ano, dodávám, že děti by už v tomto věku mohly mít nějakou soudnost. Jakmile se na ně sesypou kritické komentáře, je oheň na střeše, a komentující jsou zasypáni nadávkami a vzteklými reakcemi, které naznačují, že "Jak sis vůbec mohl/a dovolit něco mi komentovat?" Bodejť. Proč tím pádem očekávají, že je budou lidi chválit, když tomu tak rozhodně nebude? Najdou se tací, kteří napíšou nenáročnou větu o škaredosti obrazu autora, ale také ti, kteří ochotně pomohou a poradí, co zlepšit, i když by to mělo být vše. Všechno jde, když se chce. A pokud se dítě zamyslí nad tím, co udělalo špatně, a začne trénovat, v budoucnu může být výsledek jistě famózní. Jenže pokud zabředne do svého světa "vsugerované dokonalosti", není s ním k hnutí. A to je pak problém. Naštěstí se děti mohou spoustě naučit, jelikož mají ještě celý život před sebou. Žel bohům, u dospělých je to mnohdy těžší.
Přesuneme se z umělecké sféry do života. Lidé mají určité představy o životě, všichni mají vlastní svět, vlastní život. Najdou se však ti, kteří mají neustálou potřebu do života druhých mluvit. Nemyslím tím přátelským, nenásilným způsobem, kdy jsou čekávány rady. Jedná se o diktaturu. Dotyční sami neví, jak naložit se svým životem, tak raději podsouvají své "rady" ostatním, v mnoha případech to odnáší nejbližší. Nikdy nekončící výčitky, jak někdo něco udělal špatně, že to nemá cenu, že se to musí udělat takhle a takhle, nebo se stane to, že člověk skončí na ulici/na drogách/, atd. Dále se velice často objevují demotivační věty jako "To se ti nikdy nepodaří.", "Tohle je stejně na nic, k ničemu to nebude." A vůbec nejhorší věty, které já sama nenávidím, jsou: "Jsi ještě mladá, hloupá, nemáš absolutně žádné zkušenosti. Já vím o životě vše." A když se ozvu, že pravdu zčásti má, ale každý to bere jinak (a snažím se to vysvětlit, tím pádem "zkritizovat", analyzovat, co řekl tento člověk o mém životě), je mi řečeno to samé, ještě s tím dodatkem, že jsem drzá. A pokračuje to neustále, jako by mi to mělo být vtloukáno do hlavy. A je to nesnesitelné. Přesně tito lidé nesou v sobě to, že mají dokonalou představu o tom, jaký by svět měl být, jaký život by lidé měli žít. Proti tomu neumím argumentovat a bojovat, žel bohům. Zatím ne. Jediné řešení je, zřídit si život podle sebe sama, brát k srdci rady, ale stejně vše mít podle svého.

Shrnuto, podtrženo - kritika ano, ale s hlavou a patou. Je také dobré se naučit kritiku přijímat, bez ní se nikdo dál neposune, pokud by sám nezjistil, že něco dělá špatně. Ale "vocaď, pocaď." Nemějme v sobě vsugerovanou dokonalost, jelikož nikdo není dokonalý.

Categories: (S)myšlenky, dokonalost, kritika, úvaha